Moje stopa: průkopník participativního rozpočtování

Kateřina Vojtíšková a Karel Růžička s přispěním K. Vávrové, Z. Vránové, L. A. Engelthalera a D. Kašpara

Fotka: archiv autorky

Projekt „Moje stopa“ realizovaný v městské části Praha 10 představuje jednu z prvních snah o zavedení participativního rozpočtování v České republice. Jak se radnici i občanům samým podařilo zvládnout pilotní ročník?

V minulém čísle jsme informovali o několika rozbíhajících se projektech participativního rozpočtování (PR). S tímto přístupem, který usiluje o zapojení občanů do rozhodování o využití rozpočtu města, pracuje i projekt s názvem „Moje stopa“. Městská část Praha 10 se díky němu stala jedním z průkopníků procesu PR v České republice, a proto je otázka úspěšnosti projektu důležitá i pro další obce.

V současné době pracuje úřad na realizaci sedmi vybraných projektů pilotního ročníku a souběžně také na kampani pro druhý ročník, který započal v červnu. Již nyní tedy můžeme zhodnotit, v čem se lze inspirovat a čeho se naopak vyvarovat.

Zastupitelstvo na participativní rozhodování vyčlenilo pět milionů korun a určilo, za jakých podmínek bude probíhat. Poté přistoupilo k samotné propagaci, která měla za cíl zapojit do projektu co nejvíce občanů.

Informační kampaň byla na Praze 10 vidět – „Moje stopa“ se propagovala na webu, sociálních sítích, prostřednictvím textových zpráv, letáků, či dokonce na billboardech. Na úvodní setkání, která proběhla na čtyřech různých místech v městské části, dorazily sice jen desítky občanů, tisíce dalších ale obdržely letáky a desítky tisíc se o akci mohly dozvědět z plakátů, internetu nebo od svých známých. Přímo byly osloveny občanské iniciativy a spolky a také základní školy, jejichž žáci předali informace svým rodičům.

Pro veřejnost již méně viditelná je každodenní činnost pracovníků úřadu, kteří politická rozhodnutí převádějí do praxe. Koordinátorce Kateřině Vávrové pomáhali úředníci zejména z odboru životního prostředí, dopravy a rozvoje, ale i dalších odborů. To vše na průkopnické stezce – bez obdobného českého příkladu nebo podrobného manuálu v ruce – a se spoustou situací, které musí být vyřešeny pokud možno ihned.

Projekty podávané občany či spolky musely splnit několik podmínek: investiční náklady nesměly přesáhnout milion korun, projekt se musel se týkat veřejného prostoru Prahy 10 a současně majetku městské části.

Většina z devětačtyřiceti návrhů přišla na poslední chvíli. Při technické analýze bylo vyřazeno dvanáct projektů: šest z nich řešilo pozemky mimo majetek městské části, tři se nevešly do finančního limitu, dva nebyly investiční a jeden nevhodně zvolil území. Další dva projekty navrhovatelé stáhli a dva sloučili s jinými. Výsledkem bylo třiatřicet hlasovatelných projektů, mezi nimiž veřejnost vybírala po dvanáct únorových dní. Elektronický hlasovací systém Demokracie 2.1 dával každému čtyři kladné a až dva záporné hlasy.

Přes pět tisíc hlasujících určilo, že samospráva zainvestuje do sedmi návrhů (viz tabulka 1). Vítězným projektům byl přidělen garant – vedoucí pracovní skupiny, která ve spolupráci s navrhovatelem připravuje podklady potřebné k realizaci. Informace o postupu realizace jsou průběžně zveřejňovány na webu a konkrétní výstupy budou medializovány.

Vítězná sedmička

Prvních sedm projektů je různorodých jak výší nákladů, tak tematicky. Převážily obnovy míst se vzrostlou zelení, které se vyznačují jistým geniem loci: prostory u metra Strašnická, park Solidarita vedle divadla, okolí potoka Botiče nebo kulturní památky v Malešicích. Tato místa si podle hlasujících zaslouží větší péči a pozornost, než které se jim dostávalo. Další projekty se zabývají mobilitou a bezpečností – situací chodců u tramvajových ostrůvků nebo možností zamykání jízdních kol. Hlasovaly všechny generace. U mladších zabodoval areál se skateparkem, u střední generace zase park jako komunitní centrum a nejstarší podpořili vytvoření pietního prostoru.

Vítězný projekt získal jednoznačně nejvyšší počet hlasů a uspěl u všech demografických skupin. Jeho záměrem bylo přetvořit frekventovaný a dosti zanedbaný prostor u metra Strašnická v kultivované místo pro posezení a setkávání obyvatel. Návrh řeší konkrétně zeleň, čistotu, nahrazení nevyhovujících laviček – nyní nosičů reklamy – za kvalitní a pravidelně udržovaný mobiliář. Stávající informační tabule by se měla stát prostorem pro soukromou inzerci obyvatel a spolků. Nápad byl hned zprvu považován za favorita, neboť byl profesionálně zpracován a dotýkal se obrovského množství lidí.

Propagace probíhala přímo v místě – na zastávkách se objevily letáky s popisem projektu a výzvou k podpoře. Aktivista Libor Alfons Engelthaler podle svých slov zvolil kontaktní kampaň: občanům představoval svou vizi v konkrétním prostoru, který chtěl zvelebit. Projekt měl podle navrhovatele šanci uspět právě proto, že byl pro lidi dobře představitelný a realizovatelný. Místo má současně potenciál nahradit chybějící náměstí ve Strašnicích.

Druhým myšlenkově příbuzným nápadem je oživení parku Solidarita v blízkosti Strašnického divadla s mottem „Chceme park pro život, život v parku! Divadlo X10 podporuje projekt Revitalizace parku Solidarita“. Solidarita – první sídlištní zástavba v Praze – patří k ojedinělým obytným celkům. Je vzdušná, otevřená a promyšleně celistvá. V mysli obyvatel je to podle navrhovatelů místo přívětivé, zelené a bezpečné. Zkrátka příjemné pro život. Navrhovatelé proto vidí budoucnost ve funkčním, kultivovaném a sociálně přívětivém parku jako společenském a kulturním centru hlavně pro rodiny s dětmi. Měly by k tomu stačit relativně malé zásahy, úprava zeleně, trvalkový záhon, nové lavičky, posezení či kvalitní dřevěné molo. V současnosti jsou v plném běhu přípravy na realizaci, projekční příprava stavebních a sadových úprav. 

Třetí vítězný nápad „Sejdeme se na dvoře“ je typem sousedského projektu, který se snaží vnést nový život do vršovického vnitrobloku. Navrhovatelka Zuzana Vránová měla relativně jednoduchý nápad na podporu mezigeneračního setkávání v podobě otevřeného altánu, cvičicích strojů pro dospělé a trampolíny. Výjimečnost projektu dala sama navrhovatelka svým obdivuhodným nasazením v kampani, které přineslo ovoce v podobě druhého nejvyššího počtu pozitivních hlasů, záporné hlasy ji pak posunuly o místo níž.

Po hlasování se vynořil problém v podobě dlouhodobého pronájmu prostoru bytovým družstvem, které se zprvu stavělo proti realizaci. Po podrobném prodiskutování (právě ono by mělo provázet jednotlivé návrhy a tak je cizelovat reakcemi a nápady spoluobyvatel) se podařilo najít kompromis: namísto navrhovaného zastřešeného altánu se zvolila pergola. Souhlasila navrhovatelka i drtivá většina z více než stovky přítomných družstevníků. Projekt neohrozí jejich klid a bezpečnost, naopak zhodnotí okolí jejich bydliště. Dvůr se zpřístupní veřejnosti ve všedních dnech.

Silné stránky procesu

Hned na úvod paradoxní bod. Ač je na Praze 10 PR výslovně prezentován jako apolitický, vždy má politickou dimenzi. Dosavadní úspěch prvního ročníku může být pro zasvěcené docela překvapením. Tato městská část proslula aférami, jako je netransparentní hospodaření, příprava miliardové radnice, zpackané místní referendum či zrušení místní organizace ODS. Volby v roce 2014 vyhrály subjekty slibující změnu, nicméně složení nové rady pod vedením ANO budilo pochybnosti, když v ní našlo místo hned několik členů bývalého vedení. Nová koalice zřejmě chtěla rozptýlit obavy z přetrvávání starých pořádků a přihlásila se k participativnímu plánování a zavedení participativního rozpočtování. Proces ustál rezignaci starostky Radmily Kleslové i obměnu rady a pro rok 2017 zůstala na PR vyčleněna motivační pětimilionová výše.

K dobrému nakročení „Mojí stopy“ přispělo vhodné načasování a otevřenost spolupráci se subjekty zvenčí. Agora CE jako odborný a metodický konzultant poskytovala podporu v celém průběhu procesu. Její zástupci zkušeně facilitovali setkání, Agora CE založila platformu v podobě skupiny, která průběžně sledovala a diskutovala postup PR a vznikající metodiku pro obce.

Březnové hodnoticí setkání, na kterém zazněly i velmi kritické postřehy navrhovatelů, dalo základ potřebné reflexi, a tedy možnému vylepšení do dalších ročníků. Fungovala ale i okamžitá zpětná vazba. Průběžně se řešily problémy s webem nebo hlasovacím systémem Demokracie 2.1. Předkladatelé dostali možnost vyzkoušet si jej předem. Výhodou byly velmi rychle dostupné výsledky a cenná data o hlasujících, jako je místo bydliště, sociodemografické údaje, zdroje informací o PR či vztah k Praze 10. S pouliční kampaní pomáhali aktivisté z Alternativy Zdola, kteří usilují o rozšíření PR a dalších forem občanské participace.

Samostatnou a hlavní kapitolou je role navrhovatelů – občanů, městských aktivistů, místních iniciativ či žáků základních škol. Všichni projevili kreativitu, osobní nasazení, někteří vysokou profesionalitu a propracovanost. Návrhy pomohly projekt zpropagovat a nejen ty vítězné byly zajímavé. Navrhovatelé poskytovali průběžný feedback procesu, ptali se, upozorňovali na nedostatky, přicházeli s návrhy na vylepšení.

Libor Alfons Engelthaler přesto poukazoval na váznoucí komunikaci úřadu s navrhovateli zejména po odhlasování, nedostatečnou dokumentaci (např. technická analýza), díry v některých fázích kampaně nebo malé zapojení celostátních médií. Prostor pro „vychytání much“ tu tedy stále je.

Význam nadšenecké a kreativně vedené kampaně se nejlépe ukázal u projektu, který skončil na třetím místě. Zuzana Vránová pro svůj nápad na přeměnu vnitrobloku získala nejen sousedy, ale hlasovalo pro něj i mnoho lidí, kteří v okolí ani nebydlí. Kampaň běžela v nákupním středisku, v restauracích a kavárnách nebo na Facebooku prostřednictvím videí s celebritami nebo vtipných fotek vršovického maskota klokana.

Mezi navrhovateli se objevila místní dobrovolná sdružení jako Naše Malešice nebo Útulné Strašnice. Občanské iniciativy tvoří jakési zdravé podhoubí či pro někoho snad ostrůvky pozitivní deviace, které se snaží udělat něco hmatatelného a viditelného. Aktivní demokraticky smýšlející občanky a občané nejsou apriorně zaměření proti radnici či politikům, ale snaží se o to, aby s nimi volení zástupci a radnice komunikovali a dali na jejich názor nejenom před volbami. Sami se mnohdy podílejí aktivitami, jako je guerillové zahraničení, uklízení, kompostování nebo komunitní zahradničení, na proměně veřejného prostoru, ve kterém chtějí kvalitně žít.

Otazníky a příležitosti

Proces PR se může do dalších let vyvíjet různým způsobem. Velkou výzvou se jeví oboustranné otevírání a poznávání potřeb mezi úřadem či radnicí a občany. Vysoké nároky kladené na úřad při komunikaci s veřejností jsou svým způsobem oboustranně učícím procesem, který vyžaduje otevřenost, ochotu přijímat nové podněty a naslouchat druhé straně. Náročnost realizace si uvědomuje i Zuzana Vránová, jedna z navrhovatelek: „Důležité je, že to otevírá možnost diskuse. Občané jsou schopní komunikovat s úřadem a vědí také, s kým mají reálně komunikovat. Samozřejmě je to pro úředníky náročné, protože je na organizaci vyčleněno málo lidských zdrojů.“

Prosazování participace a většího slova občanů je vnímáno veřejností jako progresivní přístup ze strany radnice, která se – prostřednictvím PR reálně, nejen naoko – otevírá iniciativám a aktivistům. Umožňuje tak intenzivnější komunikaci, a dokonce i přímou spolupráci. PR vnáší nová očekávání do oblasti komunikace úřadu navenek a do transparentnosti. Pro úřad je to mimořádně náročný úkol, který má potencionálně velký přínos ve vtahování obyvatel do života městské části a obecně ve větší kultivaci vztahů mezi samosprávou a občanskou společností.

Ideálně dochází k oboustranně obohacujícímu procesu, ve kterém úřad ukazuje ochotu aktivně naslouchat a přijímat s respektem podněty, navrhovatelé na druhou stranu reflektují některé své představy. Odlišná očekávání mohou často vycházet z neznalosti formálních postupů a veřejné správy, jejíž struktura je založena na jiných principech než soukromý nebo občanský sektor. Přínos pro samosprávu je v tom, že občané dávají svou energii společné věci, přicházejí s neotřelými řešeními a otevírají neprávem opomíjená témata. Snaha o pochopení pozic toho druhého je základem větší důvěry a sounáležitosti mezi obyvateli a městskou částí či úřadem.

Rozšiřování participace občanů, jejich zapojení nejen do PR, ale například do rozhodování o rozvojových prioritách může zlepšit v dlouhodobém horizontu image celé městské části.

Není to ovšem zadarmo. Nutná je dostatečná personální kapacita, což bylo na Praze 10 bolavé místo, které ani velká obětavost a nasazení koordinátorky a některých úředníků nevyřeší. Rozvoj participace musí dělat lidé dobře obeznámení s lokalitou a jejími obyvateli, s teoretickými i komunikačními dovednostmi, nekonvenčním myšlením. Nemusí to ale být hned noví úředníci. Úřadu se například v prvním roce nepodařilo plně využít možnosti sociálních médií. „Mojí stopě“ chybí samostatná facebooková stránka a průběžná komunikace. Navrhovatelka Zuzana Vránová by přijala jako externistu kreativního člověka, který bude umně využívat příležitosti, jež dnes nabízí relativně levně sociální média.

Soutěžit, nebo spolupracovat?

Otázkou je, nakolik se PR stane procesem pro všechny, nebo jen pro některé obyvatele. Velkým problémem z hlediska rovnosti příležitostí je možnost hlasovat pouze elektronicky (online s mobilním telefonem). Občan bez mobilního telefonu tak nemůže hlasovat. Naopak osoba s více telefonními čísly může teoreticky hlasovat víckrát. Do hlasování se výrazně častěji zapojili lidé s vyšším vzděláním (54 % mělo bakalářské či vyšší) a středního věku či mladší (pouze 16 % lidí starších 51 let, kterých je v populaci Prahy 10 více než 40 %). Nijak překvapivě lidé hlasovali lokálně, hlavně pro projekty ve svém okolí. V jedné ze čtyř částí neuspěl ani jeden z deseti podaných projektů, v další části pouze jediný projekt.

Důraz na co nejvyšší účast při hlasování a mobilizaci ale přináší také silně soutěživé pojetí PR, ve kterém proti sobě stojí navrhovatelé jako vůdci, za nimiž stojí tábory zastánců. Případně se mohou šikovat také odpůrci některého projektu. Jeden z úspěšných navrhovatelů přímo hovořil o volné soutěži, ve které účastníci skládají nevratnou jistinu, jako jsou čas a peníze. Ta při neúspěchu propadá a při úspěchu je odměnou realizace sama. Výsledkem jsou vítězové a poražení.

V prvním ročníku „Mojí stopy“ se příliš nepodařilo zapojit veřejnost do zvažování priorit a potřeb, které by bylo zaměřené spíše na dosahování konsenzu. Náznakem řešení bylo sloučení několika podobných projektů, jako jsou workoutová hřiště, aby si zbytečně nekonkurovaly. Příslibem toho, že „Moje stopa“ může přispět k prohlubování společné identity, je poděkování od jednoho z účastníků. Za vítěze totiž nepovažuje jednotlivce nebo skupinu, ale celou Prahu 10 a její obyvatele.

„V každém případě je vítězem Praha 10. Těšíme se na realizaci všech projektů, které tu šanci dostaly! Věříme, že se dílo podaří a v dalších letech se podaří upravit další místa tak, aby Praha 10 vzkvétala tak, jak si přejí její obyvatelé!“ (T. Vokatý, 26. únor 2016)

Zdroj: http://www.scmagazine.cz/casopis/03-16/moje-stopa-prukopnik-participativniho-rozpoctovani?locale=cs

Kategorie: